Mé texty
Ovlivňování reality
Úvod
Tenhle malý kus textu nemá sloužit jako nějaký vyčerpávající článek, ale spíš jako soubor myšlenek, nápadů, pohledů, které se mi postupně vytvořily v hlavě, a až teď jsem byl schopen nějak srozumitelně (doufám že alespoň trochu) vyjádřit. Sepsal jsem to jen z důvodu, že mi přišla škoda aby to zapadlo, někomu to třeba může něco říct, nebo někoho inspirovat. Proto se může zdát, že tenhle text jakoby skáče z jedhoho místa na druhé, a nemá žádnou nosnou hlavní myšlenku, či závěr.
Dokonce už u teď, po chvilce od začátku už vidím mezery a díry, proto už to nijak nedopracovávám a nechávám víceméně otevřené, hlavně jak jsem psal, jako inspirativní text. (záznam jednoho ze dvou rozhovorů je zde.)
Souvislosti, sítě akcí
Někdo má nějaký záměr, řekněme zavřít dveře. Tak uvede do činnosti akce, které jsou s tímto záměrem v harmonii a k tomuto záměru vedou (vstane ze židle, nadechne se, psychicky se připraví na zavření dveří, dveře si představí zavřené atd) prostě jakoby rozhodí síť různých činností, které se postupně blíží k cíli (záměr), a pokud jsou dost silné a je jich dostatečný počet, záměr uskuteční. (tyhle dveře jsou jen jednoduchý a ne zrovna moc dobrý příklad). Když tedy člověk dokáže vnímat tuhle "síť" činností které spolu souvisí (nejen činností, ale i pohybů, způsobu řeči, atd atd), může i ten záměr co je, jakoby, za tím.
Poznámka: spojení mezi bublinami není příčina->následek, proto tam není šipka. Znamená spíše "souvislost", tj že spolu tyto dvě bubliny souvisí, ne že jedna plyne z druhé. Chtěl bych se také vyhnout determinismu.
Někdo bude chtít sbalit holku jménem Renata. Rozhodne se jí tedy dát kytku. Potom s ní bude mluvit, a bude se na ní pořád dívat. Ať už jsou tyhle činnosti vědomé nebo nevědomé (nevědomé = vycházející z "hlubších oblastí", kterými se teď nebudeme chvíli zaobírat, prostě je budeme hypoteticky předpokládat), dá se to vnímat jako kdyby se síť akcí, činností, událostí stahovala k Renatě s tímto záměrem který je za tím.
První akce, dání kytek Renatě, samozřejmě zase spustí další a další souvislosti. Tj člověk si musí vzít peníze, zajít do obchodu, kytky koupit. A u toho třeba potká Honzu, řeknou si čau atd. Vůbec to spolu s Renatou nemusí souviset, ale taky může, třeba někdy v budoucnu se souvislosti oklikou vrátí. Je to takový kompelxní systém kde všechno ovlivňuje všecho. Klidně je možné, že "cosi" z hlubších vrstev ovlivní setkání s Honzou.
Čím více ví člověk o situaci, čím více zná tuhle síť toho co s čím souvisí, tím víc dokážeš předpokládat, vidět, předpovídat. A nemusí mít ani celou síť souvislostí, stačí ti třeba jen souvislosti kolem nějaké části, a tu část si domyslí, "vidí" ji. Z toho jak se daný člověk chová, jak se pohybuje, mluví (jaká slova volí, například používá trošku jiná slova než normálně), atd.
Nějak podobně jako je na předcházejících, by se dalo graficky vyjádřit "nad někým se stahují mraky" či "něco visí ve vzduchu". Člověk který vnímá nějaký soubor faktů (pohyby, mluva, slova, či obecnějši řečeno situaci), vnímá je jakoby kolem dokola prázdného prostoru, kde jakoby "něco chybí". Pak je otázka zkušeností, inteligence a vnímání pozorovatele, jak dobře si chybějící část domyslí. (Tj. stejně jako se pracovník u pásu, který má za úkol třídit zmetky, časem naučí už letmým pohledem rozeznávat na botě, že něco na ní nesedí)
Přesně to lze ukázat na příkladu, když člověk přijde do místnosti, a najednou ví, že "něco je špatně". Neví co, ale vnímá fakta místnosti, a vnímá jako že něco mu uniká. Zná trochu tvar, strukturu, ale nezná přesný obsah. Toto by mohlo být vysvětlení předtuch. (rozdíl mezi předtuchou a poznáním záměru člověka je víceméně jen ten, že předtucha je jakési "širší vnímání situace", tj že v úvahu se bere větší množství souvislostí).
Pokud bychom mluvili o "vizích" - tj vizionářské vize budoucnosti, lze to chápat jako ještě širší předtuchu. Člověk který má nějakou vizi, což je taková dlouhodobější a prostorově širší předtucha, vychází ze svého chápání situace. Nejde jen o jednu situaci, či místo, město, člověka. Jde o to že vidí spoustu a spoustu souvislostí, jejich strukturu, která se někde sbíhá, někam míří, popřípadě se formuje do určitého tvaru. Takovýto člověk v podstatě používá pouze princip hořejších obrázků, ale v mnoihem větším, monstrózním měřítku, mnohokrát a mnohokrát zanořený sám do sebe, celé obrovské celky chybějící, domyšlené atd.
Dále by to mohlo být vysvětlení náhlých poznání lidí atd. Je vidět že prostou dedukcí, ale samozřejmě už dost rozšířenou, lze upravit vnímací mřížku člověka tak, aby vnímal souvislosti a vyvozoval z nich závěry, viděl strukturu těhto souvislostí. A je dokázáno, že existují stavy, kdy je lidský mozek a mysl doslova vybičována do obrovsky zrychlené funkčnosti. Z pohledu který tu zde popisuji je zjevné, že pokud by se člověk, vnímající podobným způsobem, dostal do stavu zrychleného vnímání, je schopen během okamžiku obsáhnout mnohem více souvislostí než se zdá za normálního vědomí možné. Proto stav, kdy někdo někoho potká na ulici, a nebo základě toho jak se tváří mluví atd. pozná toho člověka dokonale, všechny souvislosti mu najednou "docvaknou", jeho vědomí se strašlivou rychlostí rozeběhne všemi směry po "spojnicích" a "bublinách", analogicky nervové síti neuronů v mozku.
"Hlubší" vrstvy + energie
Hlubší vrstvy je pracovní označení (nedostatek lepších výrazů :) ) pro souvislosti, bubliny a vztahy, které jsou jakoby hlouběji v člověku (tj pocity, city, podvědomí, povaha, sny atd). Tj. slovo "hlubší" je zde jen pro označení a vyjádření toho, že čím "hlouběhší" vrstva, tím méně zjevná, přímo pozorovatelná a dostupná.
>TODO: přechod<
Dále bych rád zavedl pojem "energie", a předpoklad, že čím hlubší vrstva, tím více je "energetická". Tím myslím, že hlubší vrstvy pracují s větším množstvím energie než méně hlubší. Je jednodušší změnit něčí vědomý záměr, než jeho povahu (povaha je nesporně "hlouběji" než vědomý záměr.).
Důležité je, správně pochopit termín "energie", zde použitý. Nemám na mysli žádné duchovní či jiné abstraktní sluníčkářské energie. Pokud zůstaneme u příkladu se záměrem, povahou a energií: Pokud nastane situace, kdy jen někomu něco říkáme, popřípadě něco děláme (tj fyzická energie, kinetická, ptenciální, tepelná atd atd, "běžné" fyzikální energie), může a nemusí to mít účinek. Jeho vědomý záměr tím změnit můžeme, ale povahu asi těžko. Ale pokud přidáme něco citového do situace (například nějakou ženu), začne být situace "energetičtější", a tím pádem může pohnout i povahou. Prostě vychází z pozorování, že čím "hlubší" vrstvy v situaci figurují, tím větší "energetický náboj" situace má.
Dobře zde funguje analogie s ohřevem vody: Změna je charakterizována energií, kterou je potřeba jí dodat, aby se udála. (energií = fyzickou prací, duševní prací, sociálními interakcemi atd). Můžeme jí dodávat postupně málo, a nebo najednou hodně. Pokud energie dostoupí určité hranice, změna se stane, stejně jako voda se najednou začne vařit. (není to úplně dokonalé vysvětlení, například se změny mohou chovat i jako karamelizující cukr - tj postupně se měnit, a nemít žádnou hraniční energii. Ale pro tento jeduduchý příklad k pochopení bych to zanedbal). Pokud ale před varem přestaneme energii dodávat, voda znovu vychládá. (staré známé "přátelství se musí udržovat". Pokud to necháme být, nedodáváme tomu žádnou energii, práci, začne vychládat, a je potřeba dodat tomu znovu energii, aby se dostalo alespoň do situace, kde bylo předtím)
E = c m (t2 - t1)
E = energie potřebná pro změnu
c = měrná energetická kapacita "úrovně změny" - tj změny týkající se hlubších hladin, mají větší energetickou kapacitu pro výdej i příjem
m (t2 - t1) = "hmotnost změny", velikost změny...
Další příklad: Pokud člověk provádí něco, co je motivováno jen nějakým vědomým záměrem, nebo něčím ještě menším, moc toho nedokáže. Nedokože "vlít do záměru" tolik energie jako někdo, kdo jde za svým snem. Nadšení vlévá do záměru energii, s jejíž pomocí může tento člověk činit více akci, více práce, dokáže udržet více sociálních vztahů, prostě celkově dokáže využít více energie
Ještě jeden příklad: Pokud potkáme nějakého človka v depresi, zlomeného či vyhořelého, jaksi instinktivně vytušíme, že má málo energie, i to vidíme. Chodí bez zájmu, moc toho nedělá, nepohybuje se, nepřemýšlí, sociální vztahy mu "vysychají" atd. Těm situace, nebo více situací, "odčerpalo" energii z nějaké hlubší vrstvy...
Jistou představu jsem už o tom, jakým způsobem budu používat termín "energie", doufám vytvořil. Správné chápání tohohle slova je klíčovým pro pochopení toho, co se snažím říct. Nejblíže tomu slovu mají fyzikálnílní termín energie a její přeměny (potenciální na kinetickou, kinetická na tepelnou. Já to ještě rozšiřuji o abstrakci energie psychikcé, sociální, situačí atd.)
Takže čím hlouběji, tím více energie hladina obsahuje (mluvím teď hlavně o psychice. Dá se to vztáhnout i na fyzickou rovinu, sociální rovinu atd, ale tam to není tak zjevné a názorné). Jak už jsem psal, těmi hloubějšími vrstvami myslím to, co se obecně nazývá pocity, city, povaha, sny, podvědomí atd. Je možné, že jak se postupně tyto hladiny blíží k "pomyslnému středu člověka" (jestli něco takového existuje), dal by se tento střed s trochou dobré vůle nazvat duší člověka (vrchol grafu, střed člověka). Je to ale jen hypotetická konstrukce, nicméně vychází z předpokladu, že duše je základ člověka, nejvíce energetická, a z ní pochází to, nebo je příčinou všeho toho, co dělá člověka člověkem. Jakoby kdyby energie tekla směrem od duše (hypotetický pracovní pojem), přes hlubší vrstvy až do záměru, vědomí, činností atd.
Poznámka: možná by bylo dobré pro pochopení dát sem link na původní můj článek ze kterého graf pochází. Tady.
Přeměna energií
Normální člověk v normální situaci vypadá zhruba takhle (jen schematicky, rozhodně to není přesné):
Má nějaké sny, podvědomí, city, pocity a spoustu dalších nepojmenovaných "hlubších" věcí, které tvoří nějakou strukturu. Dá se říct, že touto strukturou "teče energie". Příklad: člověk má sen, že se stane kosmonautem. Učí se tedy proto aby byl kosmonautem, získává kontakty které mu pomohou se kosmonautem stát atd, a metaforicky, nebo v kontextu tohoto uvažování, se dá říct, že ten sen usměrňuje, nebo vytváří energii souvislostem na něj navázané. (Z toho vyplývá moje staré známé tvrzení "člověk beze snů je chodící mrtvola"). Na konci diagramu jsme svědky, jak "psychická" či "duševní" energie přechází do fyzické. (tj třeba kinetické, potenciální, tepelné atd).
Trochu odbočím. Dnes se chápe fyzický svět, myšlení člověka a jeho sociální vztahy, hodně odděleně. Sice se předpokládá, že jako psychika ovlivňuje fyzický svět, popřípadě sociální rovinu, ale pořád je tam ještě taková pomysl bariéra, "do určité míry". Na známé sociální síti existuje aplikace, která veme známé nějakého člověka, a vytvoří obrázek, kde jsou u sebe a čárkami spojení lidé, kteří se znají:
Je to názorná ukázka sociální sítě vyjádřená graficky. Lidé znající se jsou blíže k sobě, a i skupiny jejihcž členové se znají, jsou blíže k sobě, zatímco čím dále na tomto obrázku, tím jsou si ti lidé sociálně dále. Je to to samé jako ve fyzické rovině, akorát se zde neoperuje s "fyzickou vzdáleností", ale se "sociální vzdáleností" (což je pojem, který je už běžně zaveden a vysvětlen). S fyzickou vzdáleností to souvisí (když jsou lidé fyzicky blízcí, je předpoklad že se budou znát), ale nejsou totožné. Tj dva lidé mohou být fyzicky vzdáleni, ale sociálně blízko.
Podobně můžeme udělat abstrakci "psychické roviny". Je sice pravda, že například tyto psychické energie by nějaký biolog vysvětlil elektrickou energií impulzů v neuronech (tj fyzickou rovinou). Což je samozřejmě pravda, nicméně jedná se o abstrakci, což je myšlenkový konstrukt, který se dělá za určitým účelem, aby bylo něco lépe uchopitelné, jakoby oddálení pohledu. Když tedy zavedeme tuto psychickou rovinu, zase v ní budou blíže sobě lidé, kteří jsou si blíže psychicky. Tímto by mohla být vysvětlena například telepatie (či jiné fenomény).
Když bych já chtěl běžně komunikovat s někým, musím splnit několik podmínek komunikace a prostředí. Například musíme oba být dostatečně blízko abychom se slyšeli. Když budeme daleko, může zvuku v cestě stát kopec, a nebo se neuslyšíme díky šumu ostatních komunikujících lidí. Pokud podobnou úvahu aplikujeme na psychickou rovinu, telepatie se nám bude jevit jako běžný komunikační prostředek této roviny, jehož podmínky použití až tak neznáme. Je například jasné, že lidi musí být "psychicky blízko" - známá věc, že zamilovaní lidé, kteří jsou si nepopiratelně blízko, a tj i psychicky, mají sklony k samovolné telepatii.
Dále mě napadá, že například egrogory, by mohly být chápány jako nějaké shluky něčeho (nevím přesně čeho, jestli přímo lidí, nebo jen nějakých jejich částí, záměrů, či těch "bublin" obsahující tu část, která egregora charakterizuje), na nějakých podobných abstraktních rovinách. (nebo v rámci pohledu další kapitoly, jako shluky v 3d prostoru. Tj části, podobně jako galaxie ve vesmíru, s větší hustotou hmoty, energie, než v okolí, kde je tato hustota řídká) Podobně by možná šlo chápat Bohy, démony, inteligence, entity atd. Ale to je spíš námět na další přemýšlení, než definitivní tvrzení.
Člověka by šlo taky chápat jako nějaké soustředění hmoty, energie, na nějakém místě, jak jsme o tom přemýšleli v části s hlubšími vrstvami. Stejně tak jako tento shluk, celek, vykazuje známky života (člověk je bezpochyby žijící, myslící), tak lze určité známky života, inteligence a samostatného myšlení, pozorovat u egregorů, tj podobných shluků. Možná zde bude nějaká souvislost.
Energetický prostor
Poznámka: možná že podobnou potřebou byl zaveden abstrakcí pojem "Astrál" kdysi.
>TODO:Trojrozměrný obrázek rovin<
Pokud si tyto roviny představíme takto (překrývající se), vcelku už se nelze moc bránit představě přeměny energií nejen v rámci rovin (bubliny a čárky mezi nimi na minulých obrázcích), ale i mezi jednotlivými rovinami. (Poznámka: trochu mi to zavání čakrama) Já osobně bych to ani na roviny nedělil, nechal bych to jako jeden obrovský 3d prostor bez "hladin". Nezdá se mi moc správné takhle "škatulkovat" roviny. S určitou dávkou fantazie by jich šlo udělat ještě více, absktrakcí. Nejraději bych to chápal jako jeden velký 3d prostor, kde se to různě přelévá, a nebyly by tam "hranice rovin". Nicméně ale představa těhle hranic je při představě dost užitečná, a bez ní by to byl jeden zmatek. Proto bych byl rád aby tohle dělení na fyzické, psychické, sociální, atd... roviny, bylo jen pomůckou. Něco do sebe, podle mě, měla i konstrukce akhastické (akáša, 5. živel, rovina příčin a následků, éter...) roviny, byl to taktéž pokus o pochopení.
Poznámka: Na tomto místě bych rád uvedl tenhle článek http://chaospace.hyperlinx.cz/index.php?pgid=203 pro doplnění.
Na obrázku je znázorněn příklad, kdy někdo chce někomu odstranit nějaký psychický blok. Tj on má nějaký záměr (psychická rovina), ten přejde do fyzické či sociální nebo jiné roviny, a pak zpětně do psychické kde se operuje s tím blokem (popřípadě to pak působí ještě hlouběji). Když vezmeme takové ty metody léčby typu Reiki (o reiki nejsem moc informován, použil jsem to zde jen jako příklad přímého léčení, omlouvám se pokud jsem to použil špatně), kdy léčící člověk jakoby působí přímo (z pohledu 3. osoby). Odpadají tam přeměny energie do jiných rovin, jde se jakoby "přímo". Takže tyhle metody nemusí být až tak ryze šarlatánské, když si trochu pohrajeme s myšlenou, že za pomoci nám neznámých či neprozkoumaných metod mohou působit takto přímo nebo v jinýcbh rovinách. (efekty jako placebo atd neuvažujeme. Stejně tak jako přípava léčení typu: "Tak, teď si sedneme, cítíte se příjemně"atd, mohou být jen navozením žádocího psychického stavu, přiblížení, jak bylo popsánu u telepatie).
Připadne mi, že v tomhle "úrovňovém prostoru" není prostor rovný. Vypadá to spíše, jako by byl zakřivený podobně, jako je gravitací zakřiven náš fyzický prostor. Tj že najednou můžou v cestě stát hory, a překonat je energeticky náročnější, než když by člověk předpokládal, že jde rovně. (Přímá vzdálenost z našeho pohledu nemusí být opravdu ta nejkratší - anaglogie s deforacemi prostoru popisovaných v teorii relativity)
Deformace prostoru
Červí díra
Zdroj: http://www.zamandayolculuk.com/cetinbal/HTMLdosya1/RelativityFile.htm
Řekněme že normálně se musí pro udělání něčeho vynaložit nějaká energie nějakými způsoby, směry atd (nějaká trajektorie, dráha, v tomto energetickém prostoru). (pro otevření dveří by byl nesmysl otevírat okno - asi by to k výsledku nevedlo, ale zase dobré by bylo vstát ze židle směrem ke dvěřím). A řekněme že někdo by byl schopný deformovat podle své vůle tenhle náš hypotetický energetický prostor. Tím by mohl tedy tedy používat energii způsoby, které by se z normálního pohledu zdály divné, a takové, že by "nemohly a neměly fungovat" (třeba otevřít ty dveře otevřením okna). Podobně jako my jsme dnes schopni využívat gravitačního zakřivení kolem planet při vysílání družic.
Poznámka: Občas se mi zdá, že někdo někde jaksi "deformuje prostor" (subjektivní pocit a vnímání) kolem sebe, už jen tím že se tam v tu chvíli nachází, tím co dělá, jak se chová atd. Možná to mě přivedlo na myšlenku řečenou výše.
Zdá se, že těhto hypotetických úrovní lze abstrahovat nekonečné množství, tj neexistuje nějaké určené množství. Tím pádem lze říct, že existuje nekonečný počet rozměrů. Každý rozměr je stvořen nad nějakým ohledem, aspektem, který je měřitelný, a vyjadřuje se vzdáleností. Tj fyzické rozměry jsou definovány fyzickou vzdáleností, sociální jsou definovány sociální vzáleností atd. Čili rozměry, dimenze, jsou "jen" jeden úhel pohledu našeho vnímání. Výsadná pozice fyzických (prostorových) rozměrů je dána tím, že to jsou rozměry která z historického vnímání vnímáme velice silně, a de facto v nich žijeme. Ale třeba ten sociální rozměr se dnes už celkem běžně vnímá také. (v hypotetickém světě, kde by lidé byli jen mozky v nádobách propojení "internetem", by dominantní postavení měl rozměr "vzdálenosti an síti", popřípadě sociální rozměr. Fyzické rozměry by byly jen něco vzdáleného, abstraktního)