Mé texty
O nedualistickém vnímání a myšlení
Dnes jsme zvyklí vnímat věci tak, že mají ostré hranice. Toto je buď jablko nebo hruška, nemůže to být nic mezi tím. O dualitstickém myšlení toho bylo řečeno a napsáno spoustu. Ale i tak většina lidí bere nedualistické myšlení jen jako takový mrtvý koncept, slovíčkaření atd. Není to vžitá věc, věc, kterou by začali používat v běžném životě. Jen bych chtěl v krátkosti nastínit, jak je nedualistické myšlení a vnímání součástí běžného života.
Začneme tím, co je přímo před očima a každý to vidí. Difúze, kdy jedna látka proniká postupně do druhé. Stejně je pro většinu lidí tento pokus jen pokusem, neuvědomují si, že se to děje všude, ne jen v kádince s dvěmi kapalinami. Tento jev probíhá na rozhranní i těch nejpevnšjcích látek. Z mikroskopického hlediska je těžké určit, kde začíná jedna látka a končí druhá. Také je těžké určit přčesně heranici, kde začíná les a končí kouka. čím více změnšujeme měřítko a díváme se detailněji, tím méně jsou hranice zřejmé.
Myšlení se vyvinulo tak, že začalo zecadlit okolí, a poté věci z okolí nějak označovat. Pak z toho i řeč. Jelikož ve velmi hrubém měřítku vidíme věci s ostrými hranicemi, i myšlení a pojmy mají ostré hranice. Nicméně čím dále vnímáme a poznáváme, že věci nemají ostré hranice, ale pojmy a myšlení pořád zůstávají beze změny. Tím se dostáváme k tomu, že dualistické myšlení a vyjadřování nestačí k tomu, aby vyjádřilo nejnovější myšlenky, pozorování a výzkumy, které se už pohybují v subtilnějších měřítkách.
Dovolím si tady malou odbočku. Skutečný pokrok, a tím zdaleka nemyslím jen technický, není dělán chytrými lidmi, jakýmsi záhadným a nic neříkajícím číslem IQ, ale lidmi kteří dokáží překonat zažité struktury vnímání, vnímat věci jinak, a jinak o nich přemýšlet. Většinou jsou to ale stejně chytří lidé, ty totiž mají nejlepší předpoklady, i když to zdaleka není pravidlem.
Když se tedy posuneme od materiálna k myšlení, každý pojem se kterým myšlení pracuje má též jednoznačné hranice, co označuje a co už ne. A teď jak do toho pasuje ten běžný život?
Mějme nějakého člověka, řekněme Frantu Jouzu. Většinou si pod tím jménem všichni vybaví fyzickou podobu toho člověka, tělo, tvář (tělo ohraničené ostrou hranicí ), občas i třeba nějaké vlastnoisti toho člověka, ale to je vše. Co ale pod tím jménem vidím já?
Začněme s představou, že uděláme na papíře tečku, která bude značit centrum člověka, to co ho jednoznačně charekterizuje (je to nutně jen abstraktní konstukce, protože nic co znám necharekterizuje člověka jednoznačně, ani DNA, dva klony jsou různí lidé. Proto tuto tečku později chápejme spíše jako nedefinovaný bod funkce s limitou). Těsně kolem tečky začneme psát důležité, charakteristické znaky toho člověka (jméno, tělo, DNA, obličej....). Čím dále budeme od tečky psát, tím méně důůežité a unikátní tyto informace budou, tím snadněji by se daly zanedbat tak, aby tento člověk pořád byl identifikovatelný a poznateln, a tím více lidí může mít tyto informace společné. když to zkusíme nakreslit pomocí 3D grafu, dostaneme graf, kde čím výše, tím i blíže našemu limitnímu středu člověka, a tím důležitější a charekterističtější informace.
Pokud si těhto špiček představíme vedle sebe více, snado vidíme, jak mezi sebou lidé pomocí informací přecházejí, je nemožné určit přesně hranice kde začíná jeden a končí druhý. V průběhu času se tyto hladiny informací mohou měnit, zvyšovat, snižovat, vzdalovat, přibložovat atd, což připomíná klasickou difúzi, s tím rozdílem, že je zde činitel, který doslova "silou" vůle brání úplné difúzi s okolím. (poznámka co mě napadla až při přepisu: Takže vlastně smrt by se dala v tomto kontextu chápat jako postupná úplná difúze informací o danén člověku do okolí, a pak nám z toho vychází, že čím silnější vůli člověk má, tím více je živý... jen taková myšlenka). Kdo v tom pořád tu difúzi nevidí, co si takhle představit skupinku lidí, kteří se často stýkají? nezačíná jejich chování, myšlení a řeč po chvíli vykazovat podobné znaky?
Člověk pro mě není jen tělo, ve kterém probíhají pochody, popřípadě nějaké ty jeho vlastnosti. Člověk pro mě je to, a navíc jeho sny, myšlenky, tužby, vzduch který dýchá (kde přesně v plicích či dokonce v žílách se vzduch stává součástí člověka?), jídlo které jí, lidi které má rád, lidi které zná (z mého pohledu jsou mojí součástí lidé z mého okolí, ale z jejich pohledu jsem samozřejmě zase součástí já jich),pohyby, řeč, záliby, jeho historie, co prožil, okolí v němž se pohybuje, dokonce i místo kudy člověk jednou jedinkrát prošel je pro mě jeho součástí (další poznámka co mě napadla při přepisu: Jelikož jsou místa kudy lidi prošly jejich součástí, možná to trochu vysvětluje proč jsou senzibilové schopni z věcí vyčíst různé informace o lidech. Například takový náhrdelník který ten člověk skoro celý život nosil by byl v grafu hodně vysoko a blízko středu).
Pokud někdo začne takhle nějak vnímat, otevřou se mu možnosti které dřív ani neviděl, ani nechápal, doslovat nový svět. Hodně nedorozumění mu bude připadat směšných, protože prostě uvidí jejich podstatu, a uvidí že kvůli takové blbosti by se hádal jen omezenec Hodně nedorozumění je podle mě způsobeno tím, že se obecně tak úplně nechápe, co vše je součástí člověka, a když tuto oblast někdo "napadne", člověk se instinktivně brání. Sice neví že někdo napadl jeho samotného, ale podvědomě to cítí.
Stačí jen malý krůček, zkusit se na svět podívat jinýma očima